Bláznivý nápad - Všechno je jiné...

Všechno je jiné…

„Ale já ještě nechci spát!“
„Mami, lehni si. Prosím tě!“ mladá dívka se vší silou snažila udržet vztekající se ženu na posteli.
„NE! Nechci!“ křičela žena. „Pusťte mě! Kdo vůbec jste? Proč bych vás měla poslouchat?!“
Dívka rychle zamrkala, aby zaplašila slzy. „To jsem já, mami. Hermiona. Tvá dcera!“
„Dcera?“ zarazila se paní Grangerová. „Dcera,“ vydechla nevěřícně a rysy její tváře změkly. Okouzleným pohledem klouzala po dívce před sebou, ale pak se zamračila.
„Proč máš na hlavě ten příšerný šátek? Vůbec ti nejdou vidět vlasy! Měla by sis ho sundat, Hermionko!“ pustila se do výčitek. „Taky bys měla přibrat, jsi hrozně…“
„Musím ho mít,“ namítla Hermiona. „A už se napij, ano?“
Paní Grangerová poslušně usrkla lektvaru a takřka okamžitě se propadla do milosrdného spánku.
Hermiona ji ještě pečlivě přikryla až k bradě a s tichým povzdechem odešla. Už ani nedokázala spočítat, po kolikáté se tato situace opakovala…
„Už končíte, Hermiono?“ otočila se po ní starší žena, s níž se minula na chodbě.
„Ano, Popy,“ přisvědčila Hermiona.
„Co maminka?“ zeptala se ještě madame Pomfreyová.
„Pořád stejné,“ sklopila Hermiona oči. „Mějte se, Popy.“
„Vy také,“ mrkla na ni Popy soucitně.
Hermiona rychlým krokem vešla do místnosti pro ošetřovatelky.
Chystala se převléknout, ale už s tričkem v ruce se zarazila. Pomalu přistoupila k zrcadlu.
Vracelo jí tvář velmi hubené dívky s velikýma oříškovýma očima a s tmavými kruhy pod nimi.
Stáhla si bílý šátek, který skrýval její bujnou kštici.
Vlasy se jí okamžitě rozsypaly kolem bledého obličeje.
Rozhodně nevypadala na svých devatenáct let…
Byla jiná…
Všechno bylo jiné…
*****
„Hermiono! Pozor!“ Ron ji prudce strhl na zem. Vzápětí jim nad hlavami prosvištěly dva zelené paprsky.
Oba opět vyskočili, Hermiona ještě vděčně kývla a znovu se vrhli do boje.
„Pouta na vás!“ znehybnila dalšího Smrtijeda.
„Impedimenta! Mdloby na vás!“
Další dva padli k zemi.
„Weasley se svou šmejdkou!“ zaslechla za sebou posměšný hlas, který se tetelil vítězstvím.
Prudce se otočila a úlekem zavrávorala.
Ron ležel na zemi, držel se za břicho a byl celý od krve.
„Na tohle jsem se dlouho těšil!“ pokračovala postava v černém.
„Malfoy!“ zavrčela Hermiona.
Zdvihl hůlku, ale ona byla rychlejší.
„Petrificus totalus!“
Spadl na zem. Z tváře mu sklouzla maska a odhalila bledý špičatý obličej a rozcuchané světlé vlasy.
Hermiona si ho ale nevšímala, přeskočila ho a vrhla se ke svému příteli.
„RONE!“
Zoufalýma očima se na ni podíval. „Hermiono…“
Bleskově mu zastavila krvácení, ač věděla, že už je pozdě.
„… moje… Hermiono…“
Zahodila hůlku a pevně ho objala.
„Rone! Rone!“ opakovala stále dokola.
Nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo…
Hladila rusé vlasy mrtvého chlapce, na jehož tvář dopadaly další a další její slzy…
Jakýsi řev ji ale přece jen přiměl zvednout hlavu.
Jako ve snu se dívala, jak všichni kolem sebe vysílají různé paprsky, občas někdo padl na zem…
Viděla v jejich tvářích strach, vzrušení z boje, touhu po vítězství…
´Ať se klidně pozabíjí! To je jedno! Všechno… všechno už je jedno…´
Znovu se sklonila.
„Je mrtvý!“ zatřepal s ní někdo.
Uslzeným očima vzhlédla. „A-a-ano!“
„Dokázal jsem to, Hermiono! Já ho zabil!“ Harrymu horečnatě svítily oči. „Dokázal jsem to! DOKÁZAL! Vyhráli jsme!“
„Harry!“ malinko nadzvedla nehybné tělo ve své náruči.
„Ron…“ zlomil se jí hlas. „Ron…“ vydechla znovu, ale ani teď nebyla schopná větu dokončit.
„CO?! To… to ne…“ Harry položil ruku na srdce svého nejlepšího přítele.
„Rone?“ zeptal se opatrně, jakoby ho nechtěl probudit a malinko s ním zatřepal. „Rone?“
Hermiona Rona pevněji objala – snad aby ho už Harry nechal na pokoji… aby ho nechal v její náručí…
Sklonila hlavu.
Její husté vlasy přikryly bledý Ronův obličej jako závoj…
Harry ji pohladil po rameni. Na další pohyb mu už ale nezbývaly síly… nehybnou ruku nechal na Hermioniných zádech a s doširoka otevřenýma očima se díval na její chvějící se ramena, na zrzavou čupřinu, která sem tam prosvítala pod jejími vlasy…
„Harry, dokázal… Bože!“ vydechl Lupin někde nad nimi.
Zvedli k němu oči.
Hermioně z úst uniklo bolestné zaúpění, a pak…
Pamatuje si už jen, jak se probudila v nemocnici u svatého Munga.
Od té doby tu pracuje. Odmítla pokračovat ve své úspěšné kariéře Lovkyně Smrtijedů…
Raději je tu… u své matky.
Nedokázala by už proti někomu pozvednout hůlku. Nenáviděla vše, co souviselo s kouzelnickým světem…
Přes tuto nenávist ale pracovala v kouzelnické nemocnici…
Paradox?
Možná. Ale bylo to jediné místo, kde viděla smysl toho, co dělala…
Proč by teď měla honit Smrtijedy?
Vždyť už jí všechno vzali!
Možná právě proto by měla… ale… mstít se?
Co z toho..?
Všichni, co měla nejraději, byli mrtví nebo…
Rodiče a Ron.
Ron…
To Ron jí tenkrát pomohl, když se vrátila domů ze školení ve Francii a našla mrtvé znetvořené tělo svého otce a matku, kterou několikanásobná kletba Crutiatus připravila o rozum.
Pak přišla i o Rona…
Zůstala sama…
Přišla i o Harryho…
Ten, kdo s tím fanatickým zápalem pronásledoval zbylé Smrtijedy, to nebyl Harry, kterého znala a měla ráda.
Toužil zničit všechny, komu se na levém nadloktí skvělo Znamení zla… a hlavně chtěl dopadnout toho jediného.
Severuse Snapea.
Brumbálova vraha a… Harryho zachránce!
Nejen, že mu pomohl tehdy v prváku při famfrpálu! Podle toho, co Harry říkal, i v šestém ročníku, kdy zarazil jiného Smrtijeda, který by ho snad i zabil, ale i při té rozhodující bitvě!
Tisíckrát Hermiona Harrymu říkala, že viděla, jak Snape srazil a posléze zabil jednoho zakuklence, který stál za Harrym a mířil na něj hůlkou, z níž už vyšlehl ostře zelený paprsek!
Právě díky Snapeovi ho ale nezasáhl…
Marně…
Harry se na to upnul celou svou duší a s nekončící nenávistí prohledával každičký kout Británie.
Co Hermiona věděla, jen za poslední dva měsíce mu Snape už třikrát unikl, ač ho měl Harry na dosah…
*****
Prudce trhla hlavou.
Znovu se zadívala na svůj odraz v zrcadle.
Dívka proti ní si otřela slzy, jež se jí třpytily na tváři a zavrtěla hlavou.
Už rozhodně ze sebe stáhla úbor ošetřovatelky a vklouzla do obyčejných džín a trika.
Za chvíli už byla na ulici – na mudlovské ulici.
Vešla do obchodu a bezmyšlenkovitě do košíku vkládala chléb, máslo, sýr, tři jablka…
Zaplatila a znovu vyšla na ulici.
Co blázní? musela uskočit, aby ji nesrazil nějaký muž na koštěti. Přitiskla se ke zdi, když se proti ní vyřítil hlouček asi deseti mužů.
Minuli ji, ale jeden z nich se smykem vrátil.
„Hermiono!“ prudce oddychoval.
„Harry, co se děje? Přece za bílého dne…“
„Snape! Už jsem ho skoro měl, ale…“
„… utekl vám,“ dokončila Hermiona. „Dej mu už pokoj! Přece…“
„Ne, Hermiono!“ zavrčel vztekle. „Buď opatrná,“ kývl na ni a zmizel za rohem.
Hermiona jen svraštila obočí a pomalu se vydala domů.
Představa prázdného bytu a samoty ještě více zvolňovala její krok.
Možná jsem si měla vzít noční… zauvažovala. No jo, jenže už minulý měsíc jsem měla přesčasů víc než kdo jiný… a držet další kázání od Popy? To ne!
S povzdechem vstoupila do průjezdu.
Zaslechla tichý šramot…
Ještě než o tom vůbec stačila přemýšlet, ruka jí automaticky zajela do kapsy pro hůlku.
Nehybně vyčkávala, ale už se nic neozvalo.
Přesto cítila, že tam vzadu – úplně v nejtemnějším rohu někdo je…
Tiše se kradla k tomu místu.
ANO! Teď by přísahala, že se tam něco pohnulo!
Znovu se v ní ozvaly násilím potlačené instinkty Lovkyně Smrtijedů…
Zastavila se a snažila se prohlédnout tmou.
Obrysy, které viděla, však patřily jen popelnicím.
Přesto zůstávala dál ve střehu.
Odkudsi se náhle vynořila něčí ruka a podtrhla jí nohy.
Spadla na zem.
Neznámý ji stiskl krk a sevřel. Snažil se ji udržet v klidu a přitom se natahoval po její hůlce.
Takže kouzelník! projelo jí hlavou.
Raději ji tedy odhodila bokem.
Naslepo udeřila.
Sevření okamžitě povolilo.
Po kolenou se dostala k místu, kam odhodila hůlku. Šátrala rukama kolem sebe a za okamžik ji pevně sevřela v dlani.
„Lumos!“ namířila do rohu.
Překvapením otevřela ústa.
Ač měl vlasy dlouhé kamsi pod ramena a tvář mu zakrývaly vousy, nemohla se mýlit.
Před ní ležel Severus Snape!

|| 2. Kapitola

Není "vrah" jako "vrah"NávštěvaNápadyVšechno je jiné...